Vyberte stránku

Je 15:25. Šílená zácpa v centru Brna.Pátek.

V 15:38 nám odjíždí vlak do Prahy. Jsme tak 300m od nádraží a kolona se nehýbe.

“Vendo vystupujeme. Sbal si všechno do ruksaku a jak popojedeme, tak vylezeme. Ivi, nezapomeň nám odemknout dveře!”

Po dalším metrového popojetí vyskakujeme z auta a téměř letíme na nádraží. Ještěže kufr má kolečka a v podstatě jede sám.

Vlak je na nástupišti a tak do něho naskočíme a jedeme.

Jenže……. je úplně narvaný, totálně. Prodíráme se do dalšího vagonu. Totéž. A pak už to dál nejde, tak se vracíme kousek zpátky, kde bylo trochu volněji.

Venda je spocený, já taky. Slíkáme bundy, mikiny a sedáme si na ruksak. Plánujeme, co budeme dělat v Praze, smějeme se, spíše řehtáme, pouštíme si muziku a děláme si selfíčka, na kterých se šklebíme. Prostě si to užíváme.

Po chvíli se dávám do hovoru se slečnou vedle. Jen si tak povídáme a ona mi najednou říká:

“To je úžasný, jak si to se synem užíváte, že vůbec nenadáváte, že musíte být na chodbičce a sedět na zemi.” Koukám na ni. Vůbec jí nerozumím. Asi mluví čínsky.

Proč bych měla nadávat? Proč bych měla být naštvaná? ŽE SEDÍM NA ZEMI?

Jasně, že by bylo fajn sedět na sedadle, že by bylo super nemačkat se v chodbičce. Jenže to prostě nešlo a do Prahy jsme chtěli, tak jsem si to užívali, i když to nevypadalo, jak jsme si představovali. A tam je zakopaný pes. My máme často velmi přesnou představu, jak by ta která situace měla vypadat, jak by ten který člověk se měl k nám chovat a když to tak není, jsme naštvaní, nabroušení, nervózní, ve stresu, a kdoví jací ještě. Všimněte si toho :-)))