Vyberte stránku

Sedím na zahrádce, dávám si vodu po krátkém cyklovýletě. Přijde babička s malým klukem. Kluk objevuje klouzačku a babička na něj volá: „To bych sjela taky.” „Babi tak pojď!”, volá kluk radostně. Babička trochu vyděšeně: „Nemám na to kalhoty, mně by to nejelo. ” „Babi pojď to zkusit.” „Ne, to je pro děti, tam já nemůžu.” „Babi, tak to pojď aspoň zkusit.” Ještě si vyměnili několik replik a pak to kluk vzdal a začal se plně věnovat dalšímu zkoumání různých způsobů lezení na klouzačku. Babička už ho nezajímala.
Co vlastně tou větou „To bych taky sjela” babička myslela a proč jí říkala, když to nemyslela vážně. Bylo to „jen tak” řečeno? Jen vnuk to vzal vážně, protože děti prostě, když něco řeknou, tak to i myslí vážně, nemluví jen tak do větru, ony nerozumí takové „srandě”. Proč nám dospělým se to líbí? Nebo nelíbí? A jen tím vyplňujeme prostor? A proč to teda děláme?